Lucie k nám do rodiny přišla na jaře 2014. S Jáchymkem si padli do oka velmi rychle. Lucky nežný a mateřský přístup Jášu zklidňoval a byl i otevřený novým podnětům. Společně se naučili pít z lahvičky, kterou si nakonec Jáchymek sám v leže udržel. Trvalo jim to více jak dva měsíce, ale dnes si pití drží sám a daří se mu i jednou rukou.

Jejich společnou nejoblíbenější činností byla chůze „bosky“ v trávě. Nachodili toho spolu opravdu mnoho. Jáša také rád chodíval s Luckou na parkoviště a zvědavě obhlížel kola aut.  Velkým problémem je, že se Jáchymek při chůzi velmi klátí a zvládá ji jen s podporou další osoby, resp. za obě ruce. Přestože v očích odborníků je naše počínání neuvážené, vnímáme, že je Jáchymek šťastný. Zkoušeli jsme s chozením přestat, ale velmi rychle začalo jeho tělíčko zatuhovat a pohyby, které pro něj byly původně snadné, najednou prováděl ztuha, jakoby v křeči a často se i roztřese.

Během léta pravidelně cvičili na míči. Rehabilitace spočívala v udržení rovnováhy vsedě na balónu, i ve stoje, kdy si na něm mohl sem tam odpočinout. Bavilo ho do něj plácat a někdy si na něj lehal a nechával se houpat.  Často jsme jezdili na výlety do přírody a v teplých dnech se ráchali v bazénku na zahrádce.

S příchodem podzimu se začaly měnit Jáchymkovy potřeby a objevila se potřeba návštěv spousty odborníků. Procházeli jsme dobou, kdy jsme neabsolvovali pravidelnou rehabilitaci, Jáchymek odmítal spolupracovat, jako by ustrnul ve vývoji a nechtěl k sobě nikoho pustit. Šlo o náročné období plné pláče a lítosti nad tím, že jsme netušili, co ho trápí. Lucka nás bohužel musela v tuto dobu opustit a její místo převzal první muž – asistent Ondra.